Ondřej Vetchý

Zaplněný sál kina ho přijal s nadšením. Doprovázela ho jeho fenka Bíba, která si s ním zahrála například ve filmu Prezidentka, kde hlavní roli ztvárnila Anna Geislerová.

„Geislerka je moje výborná kamarádka. Nikdy jsem ji nebral jako ženu, ale jako kámoše, který vypadá jako ženská.“ Odpovídal na dotaz z publika s úsměvem.

Oblíbený herec se dále rozpovídal o filmových rolích, ženách, psech, fotbale, historii, politice, ale také o pivu a vínu. Přestože vyrůstal na Moravě, miluje plzeňské pivo. 

„Lidé mě vnímají především jako herce, ale já využívám herectví hlavně jako nástroj k tomu, abych mohl díky své popularitě ovlivňovat dění, například politiku.“ 

Spolu s Ondřejem Vetchým přijel do Chrastavy i výborný muzikálový herec a zpěvák Jan Urban. Během večera vystoupil třikrát a třikrát u diváků zabodoval. 

Romana Prošková, mediální a informační referentka

Ondřej Vetchý, nar. 16. 5. 1962 v Jihlavě

Jeden z nejrespektovanějších českých herců současnosti. Narozen v Jihlavě. Po studiích na Pražské konzervatoři účinkoval v letech 1984 - 1987 v Činoherním studiu v Ústí nad Labem a v letech 1987 - 1989 v pražském divadle E. F. Buriana. Od roku 1989 působí v angažmá v pražském Činoherním klubu. Od mládí se věnuje bojovým sportům.

Na plátně debutoval v roce 1981 epizodní rolí v dětském filmu Neříkej mi majore. Na začátku své kariéry ztvárňoval většinou mravně narušené vyděděnce na okraji společnosti. Byl jím například pacient výchovného ústavu v dramatu Zámek Nekonečno (1983), šikovný zloděj z Lásky z pasáže (1984) nebo popový zpěvák Míša ve smutné komedii Prodavač humoru (1984).

Výborný výkon podal v pohádce S čerty nejsou žerty (1985). Na první hlavní roli si musel Ondřej počkat až do roku 1988, kdy ho režisér Miroslav Zábranský oslovil se svým debutem – filmem Dům pro dva (1988). V příběhu o dvou rozdílných bratrech ztělesnil dalšího z lehkomyslných vagabundů, spoléhajících se na svou roztomilou drzost a image upovídaného svůdce. Za svůj strhující výkon v komplikované tragické roli byl oceněný Evropskou filmovou cenou Félix a vzbudil jím pozornost nejenom u diváků a kritiků, ale také u filmových a televizních režisérů. Díky tomu se strhla lavina Vetchého vynikajících výkonů v hlavních rolích.

Tragický hrdina v Letu asfaltového holuba (1991) slovenského režiséra Vlada Balca, mladý Emil ve Weissově snímku Marty a já (1990), exkluzivní role v anglickém filmu s Anthonym Hopkinsem Proces (1992) nebo namyšlený princ Velemír v Kouzelném měšci (1996). To všechno byly snímky, kde předvedl svou univerzálnost a jedinečný, vysoce nadstandardní herecký projev.

Ne všechny jeho postavy ale byly negativní, temné a dramatické, občas se zhostil i otevřených a pozitivních nadšenců, kteří ve svém okolí vynikali optimismem, odvahou a horlivou činorodostí. A právě tito hrdinové se zřejmě stali tím nejkrásnějším, čím se zapsal do povědomí diváků. Díky své citlivosti, charismatu a velké fyzické energii totiž dokázal tyto postavy posunout směrem k ironickému a sebeparodickému nadhledu, například vojáka Kefalína z komedie Černí baroni (1991), Bajniše Zisoviče z pozdějšího debutu režiséra Dostála Golet v údolí (1995) nebo konečně v roli energického otce, který kvůli společenským tlakům propadne do hluboké deprese (Báječná léta pod psa, 1997).

Nejvíc si ale Ondřej nepochybně cení spolupráce s tandemem Jan a Zdeněk Svěrákovi. Ti ho obsadili do role řidiče tramvaje už ve svém debutu Obecná škola (1990), aby mu potom poskytli jednu z nejsympatičtějších postav v oscarovém Koljovi (1996) – byl jí hrobník Brož a Ondřej se díky této roli představil divákům na celém světě. Jan Svěrák ho obsadil také do hlavní role Františka Slámy v Tmavomodrém světě (2001) a i díky pěti nominacím na Českého lva (Golet v údolí, Kolja, Báječná léta pod psa, Tmavomodrý svět, Vendeta) se stal jednou z nejvýraznějších osobností současné české herecké scény.

Bontonfilm

Fotogalerie zde.