Mětský úřad Chrastava
náměstí 1. máje 1
463 31 Chrastava
MěstoChrastava
Bulletin č. 134 – leden 2006
1411 nejstarší písemné záznamy o dolování v okolí města (595 let)
1581 císař Rudolf II. schválil chrastavský městský znak, který je v platnosti dodnes (425 let)
1651 do exilu na Žitavsku odešla poslední skupina nekatolíků (355 let)
1711 tohoto roku byla založena osada Pekařka (Bäckenhain) – (295 let)
1766 poblíž obce Fojtka byl zastřelen poslední vlk v okolí (240 let)
1771 císařovna Marie Terezie zavedla povinné číslováni domů (235 let)
1811 v rakousko-uherské říši byly zavedeny papírové bankovky, tzv. bankocetle (195 let)
1851 byl zahájen provoz poštovního dostavníku na trase Děčín – Nový Bor – Jablonné – Chrastava – Liberec (155 let)
1866 krátká, ale velmi krvavá prusko-rakouská válka (140 let)
1876 zemřel ve Vídni nejslavnější chrastavský rodák, malíř evropského významu, Josef Ritter von Führich (130 let)
1881 zahájeno vyučováni ve školní budově na náměstí (125 let)
1886 byl zřízen nový hřbitov (původní byl kolem kostela) (120 let)
1896 dána do provozu nová školní budova za kostelem (110 let)
1901 v Chrastavě zaznamenáno slabé zemětřesení (105 let)
1911 zahájena stavba dnešního VÚDM (dětského domova), původně to byl tzv. chorobinec (něm. Siechenhaus), tedy zdravotnické zařízeni, v té době nejmodernější na severu Čech (95 let)
1911 zahájení výstavby chrastavského vodovodu (95 let)
1936 v okoli města se začaly stavět železobetonové bunkry jako výraz ohroženi státu soused nim Německem (70 let) 1966 po osmi letech ukončila činnost SVVŠ v Chrastavě (střední škola s maturitou) (40 let)
1991 začal vycházet měsíčník "Chrastavské listy" (15 let)
1996 otevřeno městské muzeum a veřejnosti zpřístupněn Führichův dům (10 let)
2001 byly sloučeny obě místní základní školy (ZŠ náměstí a ZŠ Školní ul), ředitelkou se stala p. Mgr. Alena Páchymová (5 let)
Původní chrastavská škola byla zcela určitě dřevěná. Nevíme ani přesně, kde stávala. Nejstarší "kamenná" školní budova dodnes stoji pod kostelem a nad vchodem je vytesán do pískovce letopočet 1778. Původně byla jednopatrová, po vyhlášeni povinné školní docházky byla budova zvýšena o další poschodí. Přesto velkému počtu děti zdaleka nestačila, a tak byly počty žáků ve třídách z dnešního hlediska neuvěřitelně vysoké. V některých třídách bývalo více než 100 žáků, někdy až 115, v jednom případě 155 chlapců a děvčat. Učiteli prý pomáhali při zvládnuti kázně dva pomocnici s rákoskou. Lavice byly velmi dlouhé, v každé sedělo 12 žáků. Situace byla neudržitelná a bylo nutno vybudovat novou školní budovu. V letech 1880-81 byla za pouhý jeden rok a čtyři měsíce bez jeřábů a další stavební techniky postavena mohutná budova školy na rohu náměstí, Práce stěžovala okolnost, že těsně vedle budovy tekl (a dodnes teče) Jílový potok. Až do roku 1929 byl odkrytý a hrozilo nebezpečí, že tam někdo z dětí utone. Jdeme-li dnes po chodníku vedle školní budovy směrem ke kinu, ani netušíme, že máme necelý metr pod nohama vodu tohoto potoka. O 15 let později začala stavba druhé školní budovy, a to za kostelem. Byla dokončena v roce 1896. Na náměstí byla později škola dívčí, za kostelem chlapecká.
Když se návštěvníci městského muzea dozvídají, že náš rodák Josef Führich byl umělcem evropského významu, mnozí si jistě myslí, že je toto tvrzení přehnané. Každé město si přece chválí své slavné rodáky... Známe-li podrobně životopis tohoto slavného malíře, můžeme se právě na jeho případě přesvědčit, že i nadaný chlapec z malého města, z chudé rodiny, bez konexí s bohatými tohoto světa se může proslavit. Jistě namítnete, že nebýt hraběte Kristiána Kryštofa Clam-Gallase, by se neprosadil. To je sice pravda, ale jeho slávu mu nezajistila nějaká protekce na vyšších místech, nýbrž jeho neuvěřitelná píle. Mnohokrát jsem si prohlížel listy zažloutlého papíru s desítkami skic a náčrtů, kreslených jedna přes druhou. Ani toho papíru neměl dostatek, a přitom ty studie lidských postav, ty detaily obličejů jsou přímo mistrovská díla. Pracovitost – to byl základ jeho životního úspěchu. Je nám velmi sympatické, že během čtyřletého studijního pobytu v Praze se velmi zajímal o české dějiny a vytvořil cyklus desítek kreseb a rytin s motivy nejstarších českých pověstí. Během studia ve Vídni patřil mezi nejnadanější studenty, a proto mu tato vysoká škola udělila dvouleté stipendium v Itálii, což bylo jistě největší přání každého malíře: vidět na vlastní oči světoznámá díla těch nejslavnějších italských mistrů. Jeho neobvyklá píle se projevila také v tom, že namaloval téměř tisíc oltářních obrazů, které dodnes zdobí interiéry kostelů po celém Rakousku. Jeho sláva byla bezesporu zasloužená. Mohl by sloužit jako vzor pro ty, kteří se chtějí proslavit a zanechat po sobě nesmrtelné dílo.
Před 140 lety, tedy v roce 1866, bylo postupně rozebráno zdivo místního barokního kostela s cibulkovitou věží a začala celková přestavba. Zůstala pouze část věže, ostatní části kostela byly přestavěny v pseudogotickém (či novogotickém) slohu. Přestavba byla tak důkladná, že šlo vlastně o zcela novou stavbu, kterou vysvětil litoměřický biskup. Při těchto změnách byl také zrušen hřbitov, který býval po staletí kolem kostela a byl obehnán zdí. Uprostřed těchto stavebních prací vypukla prusko-rakouská válka a městem prošly nebo projely na koních desetitisíce pruských vojáků. Po vítězství u Hradce Králové se Prusové vraceli přes naše město zase zpátky a dávali najevo, že rozhodující, bitvu vyhráli, především díky lepším zbraním. Po celé dva roky, kdy se kostel sv. Vavřince přestavoval, chodili věřící na mše do hotelu "Koruna" v Liberecké ulici. V sále byl postaven oltář a konaly se tam křty, biřmování i pravidelné nedělní mše. 18. února 1868 byl přestavěný kostel znovu vysvěcen. Ne všichni občané s přestavbou souhlasili. Mnohým se zdálo zbytečné bourat zachovalou středověkou stavbu. Když se o přestavbě dozvěděl Josef Führich, který žil tehdy již po mnoho let ve Vídni, poslal jako dar městu 6000 guldenů a oltářní obraz "Madona v zeleném loubí", který v kostele visí dodnes (napravo od oltáře). Na stavbu přispěl i tehdejší majitel panství Eduard Clam-Gallas (8500 guldenů) a děkan Franz Petters daroval dokonce 15 000 guldenů. Malíř Vilém Kandler věnoval kostelu jeden ze svých obrazů" Svatý Aloisius" (vlevo od oltáře). I když byla Chrastava malé město, měl starosta (rychtář) také právo soudit. Bydlil v budově zvané" altes Kretscham "(poblíž kostela - na Richtrově kopci, tzv. Horákův statek). Údaje v kronikách hovoří o tom, že se tam soudilo již v letech 1200–1390. kromě rychtáře rozhodovali o výši trestu i radní a fojt. Těžší přestupky se řešily u soudu v Žitavě. V roce 1565 majitel panství Jiří Mehl ze Střelic udělil městu tzv. hrdelní právo, což znamenalo, že se vynášel i rozsudek smrti. Popraviště se šibenicí prý bylo poblíž sochy sv. Jana Nepomuckého pod Ovčí horou. Tresty byly tehdy velmi kruté. Utínání ruky či nosu bylo běžným trestem. Kat stínal odsouzencům ostrým mečem hlavu nebo byli oběšeni na šibenici. Spáchání sebevraždy bylo považováno za zločin, protože o tom, kdy člověk odejde z tohoto světa, rozhodoval pouze Bůh. Sebevrah byl přivezen na popraviště v dřevěné káře a hlava mu byla uťata ne mečem, ale rýčem. Přesně dvě staletí – 1565–1765 – byla vedena tzv. smolná kniha, do které se zapisovaly výpovědi mučených osob. Vynucené přiznání bylo považováno za platné. Teprve Marie Terezie zrušila hrdelní právo v malých městech (Frýdlant, Chrastava, Hodkovice aj.) a pouze několik velkých měst mělo právo vykonávat trest smrti. Nám nejbližší byla Mladá Boleslav. V roce 1769 došlo v Chrastavě ke smutné události. Starý chudý občan (bezdomovec) přespal na zahradě a příštího dne ráno byl nalezen zmrzlý. Město zaplatilo jeho pohřeb a na veřejnosti se ozývaly hlasy, že by měl být pro takové ubožáky zřízen chudobinec. Z veřejných sbírek byl postaven špitál (vybralo se 189 florinů) v čp. 100. Stavba stála 169 florinů. Tento útulek pro nejchudší fungoval v letech 1769–1858. V roce 1850 město odkoupilo dům čp. 269 na kraji Vítkovské ulice a tam byl zřízen chudobinec. Bylo v něm 10 místností a v nich bylo ubytováno 25–30 lidí.
V úterý 13. Prosince 2005 se sešli členové historické společnosti ve Führichově domě na předvánočním setkání. Hodnotili svou celoroční činnost, zpívali vánoční koledy a přátelsky si popovídali.
K akcím, které je možno považovat za úspěšné, patří:
Na příští rok se chystá několik přednášek a zájezdů, prohlídka zdejšího pseudogotického kostela sv. Vavřince s výkladem a další zajímavé akce. O všech bude veřejnost včas informována místním rozhlasem nebo plakáty na vývěskách. Zveme zájemce o historii, aby vstoupili do našich řad. Přijďte mezi nás! Přeji všem členům SP HMCH a našim příznivcům mnoho štěstí a zdraví v roce 2006 a těším se na setkání s Vámi na některé z našich akcí.
Vážení přátelé, dostala se mi nedávno do rukou. knížka, která mě opravdu velmi zaujala. Jedná se o knihu KRYŠTOFOVO ÚDOLÍ, která byla vydaná na konci letošního listopadu. Stojí 330,-Kč, je tištěna na kvalitním křídovém papíře a doplněna mnoha nádhernými snímky jabloneckého fotografa Siegfrieda Weisse. Autorem této nové publikace je RNDr. Miroslav Nevrlý (veřejnost jej dobře zná z jeho Knihy o Jizerských horách). Kniha je rozdělena do mnoha kapitol, např. Putování časem, Ještědské podzemí, Údolí mezi horami, Obec v údolí, Duchovní bohatství, Společný domova Putování krajinou. Je zajímavé, že zde archeologové nenašli žádné důkazy o prehistorickém osídlení. Neví se, zdali tu žili lidé již v době bronzové a železné. Nejstarší známou listinou z historie obce je kupní smlouva z roku 1518. Byla sepsána při prodeji lemberského panství. V knize najdeme i dvě pověsti, které vysvětlují původ názvu obce. I když nejsou některé uvedené údaje v knize doložené a jsou pravděpodobně vymyšlené, stojí určitě za to si knihu přečíst. Mnoho zajímavostí obsahuje např. kapitola o lidových stavbách a popis procházky po okolí obce. Kdo má rád historii a přírodu, neměl by váhat a novou publikaci si přečíst, nebo přímo koupit.
