Na Lipně je budila zima, voda i buzola. Tábory s Michaelem Canovem zůstaly legendou

Prázdniny a letní tábory patří k sobě. V Chrastavě mají navíc dlouhou a silnou tradici. Zatímco dnes město pořádá oblíbené příměstské tábory na témata blízká dětem, starší generace dodnes vzpomíná na pobyty, které měly úplně jiný rytmus. Drsnější, dobrodružnější a pro mnohé i nezapomenutelný. Legendární tábory na Lipně vedl tehdejší učitel a dnešní starosta Chrastavy Michael Canov.

Nebyl to tábor pro pohodlí. Spíš škola samostatnosti, odolnosti a orientace v terénu. Účastníci dodnes mluví o ranních budíčcích, plavání ve studené vodě i nočních akcích, při nichž se museli vracet do tábora podle mapy a buzoly.

„Budíček v šest ráno, plavání v Lipně, občas i budíček ve tři ráno, naložení do zatmaveného auta, vysazení někde v terénu a úkol byl jasný – dostat se do určitého času zpátky do tábora podle mapy,“ vzpomíná Robert Šipula, dnes místostarosta Chrastavy.

Právě orientace v krajině patřila k tomu, co tehdejší tábory odlišovalo od běžných pobytů. Žádné pohodlné zázemí a připravený program bez rizika. Děti musely přemýšlet, vydržet a spolehnout se samy na sebe. A k tomu překonávat i fyzicky náročné úkoly.

„Co si pamatuju dodneška asi nejvíc, bylo plavat čtyři kilometry. Pro mě to byl obrovský osobní výkon. Zvládl jsem to a doplaval jsem hned za vítězem. To ve mně zůstalo dodnes,“ říká Martin Šimek, dnes provozovatel nádražní restaurace Perónka v Chrastavě.

Táborový režim byl nekompromisní už od rána. „Byl to masakr. Ranní rozcvička, ještě se kouřilo z vody, hrozná zima. V Lipně v šest ráno byla voda opravdu studená. Člověku se do ní vůbec nechtělo, ale stejně jsme šli,“ říká s úsměvem Šimek.

Právě obraz ranní hladiny, nad níž se zvedala pára, patří mezi nejsilnější vzpomínky bývalých táborníků. Studená voda, rychlé tempo a vedoucí, který nic neodpustil.

„Michal je Michal. On po ranní rozcvičce hned utíkal do vody a naším úkolem bylo ho obplavat. My už pak spali v plavkách, protože než bychom se oblékli, měl náskok. Stejně jsme ale museli do vody a pak rychle rozdělat oheň, abychom se zahřáli,“ popisuje Martin Šimek.

Michael Canov na lipenské tábory vzpomíná s nadšením i po letech. „Hrozně mě to bavilo. Bylo to úžasné, opravdu úžasné. Byli jsme v Karlových Dvorech na Lipně, většinou úplně sami v kempu. Odtamtud jsme vyráželi na lodích po Lipně, chodili po okolí a dělali nejrůznější akce. Byly to úžasné zážitky.“

Tábor se odehrával v jednoduchých podmínkách, které dnes působí téměř neuvěřitelně. Vařilo se na ohni, používaly se kotlíky, rošty i staré hrnce. Dny trávily děti venku, v pohybu a bez zbytečného komfortu.

„Měli jsme všechno na ohništi, vařili jsme si sami a čím dál tím dokonalejší jsme v tom byli. Dnes už jsou to jen vzpomínky,“ říká Michael Canov.

Právě jejich síla je ale pozoruhodná. Zatímco z jiných táborů si lidé často pamatují jen jednotlivé epizody, Lipno zůstalo bývalým účastníkům v hlavě jako celek.

„Já si pamatuju snad úplně všechno. A právě tím byl ten tábor ojedinělý. Z ostatních táborů mám jen útržky, ale tenhle mi zůstal v hlavě celý,“ zaznívá ze vzpomínek Roberta Šipuly.

Podle někdejších účastníků by dnešní děti něco podobného nejspíš ani „nepřežily“. Ne proto, že by byly slabší, ale protože vyrůstají v úplně jiných podmínkách.