Perónka – generační restaurace

Na otázky odpovídá Alena Šimková a její syn Martin Šimek.

Vraťme se zpět v čase, kdy vy jste na Perónce začínala, jak to tehdy bylo?

Začala jsem tady s maminkou 2. dubna 1982, byly jsme tu spolu 38 let. Perónka je moje srdeční záležitost. Restaurace prošla několika etapami. Za totality tady bylo od rána do večera plno, denně se vytočilo deset sudů piva. Jedlo se, radovalo se, bylo veselo… Po revoluci v roce 1989 jsme restauraci převzali do osobního vlastnictví a nálada se změnila, ale i tak to byly krásné časy. Od doby, kdy se zakázalo v restauracích kouřit, jsme museli z ekonomických důvodů přizpůsobit otevírací dobu a nyní tady jedeme pecky s jídlem. Celou dobu se daří a já myslím, že mě odsud vynesou nohama napřed, protože já sem chodím hrozně ráda. Syn Martin je pokračovatel, ale zkrátka se mě nezbaví…

Co všechno se muselo změnit, když jste Perónku převzali do soukromých rukou?

Muselo se změnit úplně všechno. Po mém příchodu jsem v první řadě nechal restauraci kompletně zrekonstruovat, už neodpovídala požadavkům doby. Od začátku jsem chtěl, aby Perónka byla pro všechny – pro dělníky, podnikatele, dámy z kanceláří… Aby se tady každý cítil dobře. Navíc jsem chtěl prostor využít i k tomu, abychom mohli otevřít v pátek nebo sobotu večer na různé akce, například svatby, vánoční večírky.

Jak se v čase změnila kuchyně? Vždy to byla poctivá česká jídla jako dnes?

Vždy se tu vařila poctivá česká jídla, ale postupně jsme k tomu přidali i odlehčené menu. Dnes už to není jen o tom, že lidi jdou za námi, ale my jdeme za lidmi, což znamená, že jsme po Chrastavě začali jídlo také rozvážet a dámy z kanceláří na poctivá jídla úplně nejsou. Mají sedavé zaměstnání, takže chtějí něco odlehčeného, což je pochopitelné, a my jim umíme vyhovět.

Pohostinství v dnešní době, není to ekonomická sebevražda?

Je to řehole. Pokud si někdo myslí, že si otevře hospodu a bude z něj milionář, tak se plete. To fungovalo po revoluci v roce 1989, kdy vše bylo úplně jinak. Dnes je vše daleko složitější, jsou přísnější nařízení, jiné ceny, jiné trendy… Nechci nikoho odrazovat, každý může podnikat, v čem je mu libo, ale za sebe mohu říct, že pohostinství je hlavně dřina. Na druhou stranu já osobně mám obrovskou radost, když od nás lidé odcházejí spokojení, nadšení.

Slovo na závěr?

Ze srdce chci za celou naši rodinu poděkovat našim návštěvníkům a doufám, že i do budoucna budou spokojeni s naším kuchařským umem, a že se jim tady bude stále líbit.