Mětský úřad Chrastava
náměstí 1. máje 1
463 31 Chrastava
MěstoChrastava
Bulletin č. 130 – září 2005
Po dobu šesti týdnů byla instalována v prostorách Státního okresního archivu v Liberci výstava dobových dokumentů pod názvem "LIBEREC 1945".Na mnoha panelech zde byly vystaveny fotografie a písemné dokumenty z jediného roku, a to německé i české.
Návštěvníci výstavy měli také možnost si zalistovat v prvním poválečném ročníku libereckých novin STRÁŽ SEVERU.
Našel jsem tam na zažloutlých stránkách podrobně popsaný příběh pana řídícího Honsy, který vedl k jeho zatčení a k pobytu v koncentračním táboře Buchenwald.
Na pokračování byl v těchto novinách otiskován abecední seznam německých občanů, kteří byli označeni za antifašisty a na něž se nevztahoval odsun v letech 1945-46. Čtenáři byli vyzýváni, aby redakci upozornili v případě, že se navrhované osoby během války provinily svým fašistickým smýšlením, které se po válce pokoušely zapřít.
Visel tam pokyn tehdejšího ministra kultury a osvěty Václava Kopeckého, podle něhož bylo v Liberci ve vile Konráda Henleina zřízeno tzv. Muzeum nacistického barbarství. Bylo otevřeno
8. září 1946 a bylo veřejnosti přístupné až do konce 50. let. Vystavené exponáty (např. stínítka a knižní vazby z lidské kůže) byly opravdu otřesné.
Při listování ve "Stráži severu" bylo až nápadné, jak často se tam objevovaly články a fotografie týkající se Lužických Srbů (35 článků), protože se tehdy docela vážně uvažovalo (a jednalo) o možnosti připojení Horní a Dolní Lužice k naší Československé republice. Také o možnosti připojení Kladska se tehdy často psalo. Mezi českou menšinou v Žitavě a Libercem existovaly v té době čilé kulturní styky (liberecké divadlo hrálo v Žitavě, konaly se tam různé oslavy, přednášky atd.).
Vyhledával jsem v dobovém tisku (květen–prosinec 1945) zprávy týkající se Chrastavy. 5. května 1945 prý bylo v našem městě 8 350 obyvatel. Z nich bylo jen 342 Čechů. Do tohoto počtu jsou však započítání i cizinci, kteří tehdy pracovali ve zbrojním závodě Spreewerke (později Totex, Elitex). Z celkového počtu bylo 5219 Němců. Jejich počet klesl 15. srpna zhruba na polovinu (2580), protože probíhal odsun německých obyvatel.
Poněkud mě překvapil termín "Nová Chrastava", kde prý žilo tehdy 890 Němců a pouze 12 Čechů. Nevím, zda se jednalo o Horní či Dolní Chrastavu.
Z téhož prvního poválečného roku pochází zpráva o dětském táboře na Zemském vrchu (?) u Chrastavy, kde vítal děti tehdejší starosta Jaroslav Seda. Kde to asi bylo? Napadá mě dnešní Panenská Hůrka, ale jistý si nejsem. Ten název Zemský vrch jsem nikdy v souvislosti s okolím Chrastavy neslyšel.
Chrastava má k Lužickým Srbům velmi blízký vztah. Jednak naše město založili jejich dávní předkové, kmen Milčanů, jednak jsme během Chrastavských slavností v minulých letech u nás dvakrát přivítali lužickosrbské soubory (Lilija a Myški). Již šestkrát se vypravil z Chrastavy do Lužice o Velikonoční neděli plný autobus, protože prohlédnout si historické centrum Budyšína a vidět procesí velikonočních jezdců je skutečně neobvyklým zážitkem.
Ve dnech 14.–17. července 2005 se konal v Horní Lužici 6. mezinárodní folklorní festival pěveckých a tanečních souborů z osmi evropských zemí. Více než třicet souborů předvedlo své umění několika tisícům diváků. Slavnostní zahájení celé této významné kulturní akce proběhlo v Budyšíně, ale v dalších dnech se vystoupení konala ve vesnici CHRÓSĆICY (Crostwitz) v sousedním okrese Kamjenc (Kamenz). Je to vesnice, o které se u nás před třemi lety často psalo, protože tam byla zrušena lužickosrbská škola typu A, jedna z mála, kde se vyučuje jejich slovanskou mateřštinou. Byla to nesporně správná volba uspořádat tento folklorní festival v oblasti, kde je dosud lužickosrbská řeč živá.
Byl jsem pozván na tuto významnou akci a odnášel jsem si odtud velmi pěkné zážitky. Navíc přálo počasí, a tak byl letošní folklorní festival mimořádně úspěšný. Na šesti selských dvorech vystupovalo více než třicet souborů. V neděli, poslední den festivalu, se konala za vesnicí mše a místní farář Clemens Hrjehor hovořil při ní hornolužickosrbsky, německy a anglicky! To místo nebylo vybráno náhodně. Pár desítek metrů od pódia se tyčí velký pomník, postavený na počest tisíců Poláků, kteří tu jako vojáci koncem dubna 1945 v jednom z posledních bojů zahynuli. Ve slavnostním průvodu po vesnici se představily všechny soubory (mezi nimi italský, kyperský, francouzský, chorvatský a udmurtský). Odpoledne pak soubory vystoupily na stejném pódiu, kde dopoledne kázal pan farář. Českou republiku tam kupodivu zastupoval slovenský soubor Limbora. Jeho členy byli totiž Slováci žijící v Praze. Mezi přítomnými diváky byl i nejstarší lužickosrbský spisovatel Jurij Brězan, kterému bude letos již 89 let.
Zajímavým doplňkem celé akce byly stánky, kde se předvádělo předení na kolovratu, zdobení velikonočních kraslic, výroba modrotisku, keramiky apod. Byl to opět další důkaz, že tento malý národ, jemuž mnozí tak často předpovídají brzký zánik, stále ještě žije a dává o sobě vědět. – ydr
Pan Adolf Wagner se narodil v Machníně v roce 1921. Dnes je mu tedy 84 let. Již dvakrát mě navštívil v našem městském muzeu a velmi mě překvapila jeho skutečně dobrá čeština. Vysvětlil mi, že jako chlapec chodil jeden školní rok do české školy kdesi u Semil a od té doby prý češtinu nikdy nezapomněl.
Při své druhé návštěvě mi daroval poměrně silnou knihu (má 390 stran), kterou sám napsal. Jmenuje se docela prostě Erlebnisse (Zážitky). Letos prý vyjde ještě druhý díl a napřesrok ještě díl třetí.
O čem vyprávějí jeho knihy?
Jako chlapec chodíval do měšťanky v Chrastavě (za kostelem). Dnes bydlí již mnoho let v Merseburgu poblíž města Halle. Mnohokrát se osobně setkal s malířem Willi Sittem, který v Halte žije. Když bylo české pohraničí odtrženo od Československé republiky (říjen 1938), stali se sudetští Němci občany tzv. Velkoněmecké říše. Zdravili se pozdravem "Heil Hitler!", i když se to někomu z nich třeba nelíbilo. Bylo mu sedmnáct, když musel na jednoroční pracovní službu (RAD) pro Říši. A pak přišla válka a on – jako statisíce jiných – musel na frontu. Byl ve Francii, v Polsku, odtud odjel vojenským vlakem do Ruska, a to na jih až do podhůří Kavkazu. Samozřejmě, že psal dopisy domů, rodičům a starší sestře. Byly jich stovky...
V dopisech líčí ústup německé armády z Ruska, z Kubáně a z Krymu, pěší pochod do rumunských Karpat a dále do středu Evropy. Líčí všední každodenní život vojáků, nudný a jednotvárný. Je vycvičen jako spojař dělostřelecké baterie, dovede zacházet s koňmi, kteří tahali děla i v nepřístupném terénu. Je překvapující, že i když fašistická armáda byla již na území Maďarska, píše jeho matka v odpovědi na synův dopis, že věří v konečné vítězství. Z dopisů vyplývá, že nemohl psát o všem, protože existovala přísná vojenská cenzura. Ani v jednom z dopisů není zmínka o tom, že by jeho jednotka vypálila nějakou ruskou vesnici nebo že by někde viděl desítky oběšených, kteří byli potrestáni smrtí za pomoc partyzánům. Píše naopak o tom, že do Kislovodska, lázní na Kavkaze, přijela koncertovat leningradská filharmonie, že němečtí vojáci přespávali v domech a byli ruskými obyvateli vcelku vítáni. Většina dopisů se týká toho, zda rodiče dostali jeho předešlé dopisy, zda mu pošlou balíček s jídlem, vyvolanými filmy atd. Jako by ani neexistovala ta neuvěřitelná jatka s koncentračními tábory a vší tou hrůzou, o níž jsme všichni četli nebo jsme ji viděli v dokumentárních filmech. Nejednou se v dopisech píše o odstupu mezi mužstvem s důstojníky, o složitých cestách na dovolenou domu atd. Rodiče mu sdělují, kdo z jeho bývalých spolužáků a kamarádů na frontě zahynul.
V dopise z 20. listopadu 1942 píše z Kislovodska rodičům do Machnína: "Je už na chrastavské radnici stržena ta věžička, jak jsem o tom četl před dvěma měsíci v novinách?"
Na podzim roku 1944 je jeho jednotka kdesi v Maďarsku zničena a on se na svou pěst dostává až do Vídně, kde si léčí zranění. Pak je opět povolán na frontu, a to do známé bitvy u Dukly, ovšem na opačnou stranu, než bojovali naši vojáci pod velením gen. L. Svobody. Je leden, únor, březen 1945 a prostým vojákům stále není jasné, že přichází konec. Dostává se do Krakova, ale o nedaleké Osvětimi (Auschwitz) nikde ani jediná zmínka. Bylo to skutečně tak utajované i pro Němce?
Přes Slovensko a část Moravy se v posledních dnech války dostal až skoro domů. Spolu s jinými vojáky je však odvezen na několik let do zajetí v Sovětském svazu. Zážitky z tohoto období prý budou popsány ve druhém díle jeho vzpomínek. Pan Wagner nebyl žádný nacista. Dává to často najevo při komentování dopisů z fronty. Co ho přivedlo k myšlence sepsat tuto mimořádně zajímavou knihu? Když ho propustili z ruského zajetí, byli jeho rodiče již dávno z Machnína odsunuti (v prosinci 1945). Kde je hledat? Za pomoci Červeného kříže se podařilo vypátrat, že našli svůj nový domov v městě Merseburg. A teď začíná historie téměř detektivní. Když se s rodiči konečně setkal, vyprávěla mu matka, že několik dní před odsunem uschovala pod prkna podlahy jejich domu desítky balíků s látkami a různými cennostmi, protože většina Němců byla přesvědčena, že se brzy zase vrátí zpět domů. Spoléhali na Američany a Brity, že se jistě pokusí zvrátit rozhodnutí o odsunu německých obyvatel. Byli však zklamáni... Léta plynula, pan Wagner se zřejmě do své rodné obce inkognito jistě několikrát podíval, ale teprve v roce 2002 se rozhodl k činu. Podle matčina vyprávění byly pod prkny podlahy také všechny dopisy, které syn posílal z fronty. Vyhledal v Chrastavě pana Ottu K., s nímž chodil kdysi před válkou do stejné třídy. Dohodli se, že půjdou společně do bývalého rodného domu pana Wagnera a požádají nynějšího českého majitele, zda by dovolil, aby si pan Wagner uschované věci odnesl. Měli štěstí. Majitel prý řekl: "Ten dům patří mně, ale co je dole pod prkny, to si klidně vezměte... " Byla prý toho bezmála tři osobní auta. A v těch okamžicích pana Wagnera napadlo, že by stálo za to ty dopisy, psané za války, uveřejnit a mezi jejich doslovné texty doplnit nynější názory pisatele. A tak vznikla skutečně zajímavá kniha.
Jako každoročně v době turistické sezóny, tak i letos přišlo do našeho městského muzea a infocentra poměrně mnoho cizinců. Německé návštěvníky nepočítám, ti přicházejí v průběhu celého roku. Dost často přicházejí Holanďané, kteří mají v Nové Vsi rekreační objekt. Rádi odtud cestují do Krkonoš, protože hory jsou pro ně neobvyklým zážitkem. Objevilo se tu také několik Belgičanů, kteří hovořili jen francouzsky.
Ve srovnání s předchozími lety navštívilo naše město poměrně dost Poláků.
Vzácnou návštěvou byli Australané. V polovině srpna přišli do infocentra tři: matka (asi šedesátiletá žena), její syn a jeho snoubenka. Byli ze Sydney a zajímavý byl důvod návštěvy našeho města. Proč do Chrastavy přijeli? Říkali, že jsou ubytováni v Jičíně. Nedaleko od Jičína je vesnice Lužany a právě ta byla pro ně důležitá. Položili na stůl kopii starého dokladu z roku 1922. Byl tam nápis VYSVĚDČENÍ a je tam umístěna fotografie mladého sympatického muže. Jmenoval se Jaroslav Stránský a narodil se v Lužanech koncem 19. století. Šlo o jakýsi česky psaný úřední posudek jeho chování (bezúhonné) a dokument byl vydán k žádosti o vystěhování do Austrálie. Byl to zřejmě dědeček té paní a pradědeček jejího syna. Druhým dokladem byla zažloutlá obálka se zpáteční adresou Václav Stránský, Chrastava II, 259. Byl to zřejmě bratr onoho vystěhovalce. Chtěli si vyfotografovat dům, kde bydlel. Na zpáteční adrese však nebyl uveden název ulice, a tak bylo nad naše síly určit, kde stojí či stával. Říkali, že prý onen Václav Stránský údajně zemřel v 60. letech a vypravili se na chrastavský hřbitov hledat jeho hrob.
Setkání v našem muzeu bývají někdy překvapivá a nečekaná.
PhDr. F. Vy.dra, městské muzeum Chrastava
Ve čtvrtek 25. srpna uspořádala SPHMCH další z pravidelných vlastivědných zájezdů, určených nejen pro své členy, ale i pro další zájemce z řad veřejnosti. První zastávka byla v Jičíně. Prohlédli jsme si střed města, prošli jsme se po náměstí a trochu se občerstvili. Dalším cílem našeho výletu bylo hradiště Slavníkovců v Libici. Jsou zde zachovány půdorysy kostela a knížecího paláce. Stojí tu sousoší dvou významných představitelů rodu – sv. Vojtěcha a sv. Radima.
Nejdelší přestávka byla v lázeňském městě Poděbrady. Prohlédli jsme si městské muzeum a měli jsme tu předem vyjednanou exkurzi do sklárny Bohemia. Pozorovali jsme výrobu skla, foukání a broušení. Značná část výrobků se vyváží za hranice, především do USA. Během dvou hodin osobního volna si mnozí prohlédli lázeňský park, zámek či jiné zajímavosti města a byla zde možnost poobědvat v některé z místních restaurací. Z Poděbrad jsme jeli dál do Nymburka. Zde jsme měli poměrně málo času a byly zde problémy se zaparkováním autobusu. Přesto většina účastníků navštívila místní muzeum, a to především expozici, věnovanou životu a dílu spisovatele Bohumila Hrabala. Naše poslední zastávka byla ve vesnici Jabkenice. Ve zdejší myslivně prožil skladatel Bedřich Smetana poslední léta svého života u své dcery Žofie. Zcela hluchý zde složil některá svá díla, např. operu Hubička. Překvapilo nás, v jak pěkném stavu je celý tento památník. výborná průvodkyně nás seznámila s některými méně známými skutečnostmi z umělcova života.
Ačkoliv v předchozích dnech často pršelo, měli jsme štěstí. Počasí se vydařilo, a to nesporně přispělo ke zdaru našeho zájezdu. Náš dík patří panu Z. Šimkovi, který celý výlet pečlivě připravil. Poděkování si zaslouží také řidič pan Špaček (LITOUR). Všichni účastníci byli s průběhem výletu spokojeni a těší se na další zájezd.
Mgr. Jaroslava Špaková
Každým rokem dostávají spolky (společenské organizace) od města finanční podporu, aby mohly vyvíjet aktivní činnost. Také SPHMCH dostává příspěvek ve výši 5–10 000 Kč ročně. Jak je možno s touto peněžní dotací naložit?
A) SPHMCH pořádá nejen pro své členy, ale i pro veřejnost vlastivědné autobusové zájezdy do různých částí republiky i do zahraničí. Doprava bývá poměrně drahá, a tak by bylo možno z tzv. grantu tuto položku uhradit.
B) SPHMCH má svou knihovnu, kde si členové mohou ke studiu půjčovat knihy. Část finančního příspěvku bude využita k nákupu nově vydaných publikací, při čemž dáváme přednost regionálním tématům (severní Čechy, Liberecko).
C) Do činnosti SPHMCH patří také besedy a přednášky historiků – odborníků. Výdaje s tím spojené (Jízdné, občerstvení, poplatek za přednášku) by také mohly být hrazeny z grantu.
Za 15 let své existence má Společnost přátel historie města Chrastavy za sebou kus práce. Nejde pouze o schůze, pořádají se zájezdy, besedy pro školní mládež, vydávají se publikace a navazují se styky s podobnými spolky v jiných městech. Činnost řídí tříčlenná rada spolku a každým rokem se vypracovává plán činnosti, který se v průběhu roku upřesňuje.
Až do konce 2. světové války (1945) měly mnohé vesnice v našem okolí německé názvy, a to i v době tzv. Masarykovy republiky, neboť tam byla většina německy hovořících obyvatel.
Teprve v prvních poválečných letech byl Machendorf přejmenován na MACHNÍN, Wetzwalde na VÁCLAVICE, Ullersdorf na OLDŘICHOV atd.
Když se rozhodovalo o tom, jak by se měla česky jmenovat osada zvaná německy Kohlige, dnes nazývaná UHELNÁ (podle německého slova" Kohle" – uhlí), došlo k neshodám. Stávalo se, že ti, kteří měli vliv na změnu názvu, německy neuměli, a tak někdy docházelo ke krkolomným "překladům ". Bez ohledu na německý základ názvu (Kohle – uhlí) byl prosazován název KULICHOV jen proto, že se výslovnost slova Kohlige vzdáleně podobala při troše fantazie slovu KULICH, ačkoliv to s původem německého výrazu vůbec nesouviselo.
V mnoha případech byl však český název naprosto odlišný od německého, vůbec nešlo o překlad. To platí např. o dvojici místních názvů PANKRAZ – JITRAVA, FINKENDORF – POLESÍ či GORSDORF – LOUČNÁ apod.
