Mětský úřad Chrastava
náměstí 1. máje 1
463 31 Chrastava
MěstoChrastava
Bulletin č. 144 – prosinec 2006
I když do přijetí eura jako naší české měny zbývá ještě pět (a možná i více) let, již teď uvažují naši výtvarní umělci o námětech, jimiž by byly tyto mince vyzdobeny. Avers (přední strana) s vyznačenou hodnotou by měl být stejný, celoevropský, ale na zadní stranu (revers) si každý stát Evropské unie může umístit nějaký symbol své země. Čtenáři BULLETINU jistě vědí, že naše mince se již dávno nerazí ve slovenské Báňské Štiavnici, ale nedaleko od nás v mincovně v Jablonci nad Nisou. Nedávno jsme obdrželi disketu s navrženou výzdobou euromincí českými motivy. Jistě by Vás zajímalo, jaké výtvarné náměty navrhují dvě české medailérky – L. Nebeská a V. Popovičová – na budoucí mince. Jde o sadu celkem sedmi mincí. Nejvyšší hodnoty mají mince
1 a 2 euro. Výtvarnice navrhují zobrazit na jejich přední straně dva naše nositele Nobelovy ceny. Na minci s hodnotou 1 euro vidíme portrét chemika Jaroslava Heyrovského, vynálezce polarografie, na minci s hodnotou 2 euro pak básníka Jaroslava Seiferta. Menší mince o hodnotě
1, 2 a 5 centů představují chmel (plodinu nerozlučně spjatou s výrobou světoznámého českého piva), vinné hrozny z jižní Moravy a lipovou snítku s květem. Na minci s hodnotou 10 centů vidíme jihočeskou vesnici Holašovice s několika domy ve stylu tzv. selského baroka, na dvaceticentové minci je zobrazen církevní komplex Zelená Hora uznaný jako památka pod ochranou UNESCO. Na větší minci s hodnotou 50 centů (tedy půl eura) se nachází Hradčany jako symbol české státnosti. Zda budou všechny tyto motivy na euromincích v budoucnosti skutečně vyraženy, není samozřejmě vůbec jisté. Je velmi pravděpodobné, že budou vyzváni ještě další výtvarníci, kteří si jako typické symboly naší země v rámci Evropské unie vyberou možná zcela jiné motivy, např. Masaryka, Komenského, Husa či Palackého a na mince nižších hodnot třeba Smetanu, Zátopka či Václava Havla. Necháme se překvapit a za několik let uvidíme, kterými symboly se bude naše republika propagovat po celé Evropě.
Jako každým rokem, tak i letos dostala naše Společnost grant (peněžitý příspěvek) ve výši 5000,-Kč. Část těchto peněz byla věnována na úhradu vstupného pro účastníky vlastivědného zájezdu do východních Čech (viz. minulé číslo BULLETINU), zbytek byl využit k nákupu dalších publikací do naší knihovny. Co jsme po zralé úvaze nakoupili? Jiří Waldhauser: ČESKÝ RÁJ OČIMA ARCHEOLOGA (doplněno turistickou mapou s vyznačením míst, o nichž se v knize píše), J. V. Scheybal: LIDOVÁ KULTURA SEVERNÍCH ČECH, Ladislav Žák a kol.: JIZERSKOHORSKÉ PŘEHRADY, Musil-Plaček-Úlovec: ZANIKLÉ HRADY, ZÁMKY A TVRZE PO R. 1945, T. Durdík: ILUSTROVANÄ ENCYKLOPEDIE ČESKÝCH HRADŮ, Ch. Ailsby: TŘETÍ ŘÍŠE DEN PO DNI (doprovodný text K. Sýs). Svazky v naší knihovně jsou přístupné i zájemcům z řad veřejnosti, kteří nejsou členy naší Společnosti. Výpůjční lhůta je 14 dnů.
Prarodiče si museli zavést úplně jiný způsob života. Měli teď dluhy a museli prodat i pozemky. Nejvíce je však bolela ztráta hodného syna Ignáce. Jeho smrt je málem sklátila do hrobu. Dědeček, který vždycky oddaně věřil v boží vůli, říkával často s povzdechem: “ Bohu budiž děkováno, zase jednu těžkou zkoušku jsme přestáli a další tmavý mrak se vzdaluje. Nebe na tomto světě už nikdy pro mne nebude jasné. Večer mého života se blíží a kdo ví, jak mnoho utrpení mám ještě před sebou. Moje jediná útěcha je v Pánu...” Konečně byl dědeček Gabriel zase zdráv. Nejstarší syn Anton z Drážďan navštívil své rodiče, aby je potěšil a trochou veselosti rozptýlil jejich chmurné žití. Zůstal u nich přes celé léto a saský král mu poskytl volnost a nenutil ho k žádné službě. Jen v zimě musel pomoci s nácvikem dvou oslnivých oper. A když krále napadlo, že by si rád poslechl nějaké nové hudební dílo a chtěl Antona u toho mít, tak mu napsal, a to takovým stylem, jako by prosil o laskavost. V takovém případě jel Anton rychle do Drážďan a za osm dní byl zase zpět v Chrastavě u svých rodičů. Často pobýval Anton několik týdnů na frýdlantském zámku u hraběte Gallase, který si ho velmi vážil. Městští radní, kteří mého dědečka znali, byli hrdi na to, že jeho syn v tuzemsku i v zahraničí není pouze ve známosti s nejmocnějšími, ale že je u nich v opravdové přízni. Nikdo však nemohl říci, že by to nějak pokazilo jeho charakter. Někteří mu však vytýkali, že by měl těch známostí více využít. Můj dědeček však byl velmi nedůvěřivý k tomu, čemu lidé říkají štěstí. Připisoval všemu, co potkalo jeho a členy jeho rodiny, boží záměry a řízení. To, že jeho syn Anton u hraběte hodně platí a že je u saského královského dvora velmi ctěn a milován královskou rodinou ne jako služebník, ale jako člen rodiny a nejlepší domácí přítel, to mého dědečka pochopitelně těšilo. Král a královna Antona několikrát vyzvali, aby přivezl s sebou do Drážďan také svého otce. A když jej opravdu přivezl, král jej vzal s sebou do divadla do své lóže. Jindy jej pozval do večerní společnosti. Tomu však dědeček nepřikládal příliš mnoho důležitosti. Nebýval při takových příležitostech nijak na rozpacích, nestyděl se v tomto cizím prostředí, a byl proto královskou rodinou vážen a dobře přijímán. Můj strýc Anton dostával také prostřednictvím různých velvyslanectví pozvání k jiným evropským královským dvorům, avšak všechna taková pozvání odřekl. Jednak z lásky k rodičům, aby jim nebyl příliš vzdálen, jednak z příchylnosti a nesmírné vděčnosti k saské královské rodině. Byl přece u jednoho z nejskvělejších královských dvorů v Evropě. V zimě se tu dávaly italské opery pro příslušníky dvora, šlechtu a velvyslance cizích zemí. Jejich oslnivá výprava byla spojena s vysokými finančními náklady. Král si byl vědom, že ostatní dvory soupeří o to, aby získali Antona Führicha pro sebe, a tak se s královnou snažili o to, aby se oženil a zůstal u nich. S tímto úmyslem vzali do opery dceru nejvyššího komořího u ministra von Brühla Johannu Christinu, která se výborně vyznala ve zpěvu a hudbě, znala několik jazyků a měla vedle znamenitého vychování i ctnostný charakter. Královna tuto dívku dobře znala a zjistila velkou duchovní spřízněnost s Antonem. Byla si tedy jista, že když se tito dva mladí lidé seznámí, nebudou se chtít od sebe již odloučit. A tato dívka z vyšších vrstev se skutečně stala ženou mého strýce. (Pokračování v dalším čísle.)
(Další příspěvek k regionální historii našeho okolí.)
Není to tak dlouho, co Obecní úřad v Mníšku vydal rozsáhlou publikaci Mgr. Ladislava ULRYCHA o dějinách Mníšku a Fojtky. Tentýž autor, který žil po mnoho let v Oldřichově jako učitel (a později ředitel) tamní základní školy, zpracoval v posledních letech další potřebnou vlastivědnou publikaci. Čerpá sice z německých historických pramenů při líčení nejstarších dějin této obce až do roku 1945 (tehdy se nazývala Busch-Ullersdorf), avšak jako mnohaletý obecní kronikář shromáždil dostatek údajů o poválečném období Oldřichova v Hájích, kdy se obec stala již ryze českou vesnicí. Autor nové publikace uvádí mnoho zajímavých faktů o okolní přírodě, líčí postupný růst obce, zmiňuje se o způsobech obživy v obci a okolí. V části, která popisuje poválečnou historii Oldřichova, se dozvídáme o problémech při dosidlování obce po odchodu německých obyvatel, o vývoji českého školství a o kulturní činnosti, která tu neměla vždy příznivé podmínky. V publikaci najde čtenář také množství dobových ilustrací, které vhodně doplňují text knihy.
I když byli původními obyvateli Chrastavy Slované – kmen Milčanů (předkové dnešních Lužických Srbů) – od 13. století vzrůstal počet německých obyvatel, kteří sem přišli na pozvání přemyslovských králů. Postupně německé obyvatelstvo svým počtem zcela převládlo. Čeští obyvatelé z vnitrozemí přišli do našeho města teprve s rozvojem industrializace ve 2. polovině
19. století, a to za prací. Velký průmyslový objekt firmy Cichorius vznikl kolem roku 1895-7. Majitel této textilní továrny pocházel z Lipska a je známo, že rád zaměstnával české dělníky. Po 2. světové válce byla tato přádelna mnohokrát přejmenována. Měla název FRÝBA (=Frýdlantské bavlnářské závody), BYTEX, MYKANA a nyní BREMI (tato firma nemá však s textilní výrobou nic společného). Čeští obyvatelé Chrastavy v době před vznikem samostatné Československé republiky byli tedy převážně dělníci. V roce 1906 si založili organizaci sociálnědemokratické strany, byla tu založena i česká tělovýchovná jednota. Ta také organizovala již v roce 1913 kurz českého jazyka, a to především čtení a psaní. Česká škola tu tehdy ještě nebyla. Jedním z aktivních členů české menšiny byl František Turpiš. Byl povolán na frontu 1. světové války a na italské frontě přeběhl k nepřátelům jako tisíce jiných českých vojáků. Stal se legionářem. Několik měsíců před koncem války byl v bitvě zajat Rakušany, prohlášen za dezertéra a ve vesnici San Stino na severu Itálie popraven. Bylo mu necelých dvacet let. V Chrastavě bylo i několik dalších legionářů, kteří se však z bojišť první světové války vrátili. Emil Poldauf, Frant. Eis a Josef Bukal byli v ruských legiích, Vilém Nigrin a Frant. Tomáš v italských. Po roce 1918 se počet českých obyvatel zvětšil. Přišli sem příslušníci tzv. finanční stráže a další státní zaměstnanci. Německé obyvatelstvo si jen velmi těžko zvykalo na změnu, kterou způsobil vznik československého státu. Nechtěli se podřídit nově zřízeným úřadům, docházelo k bojkotu úředních nařízení a k pasivní resistenci. Začátkem ledna 1919 musela na Liberecku (i v Chrastavě) zasahovat československá armáda. Od podzimu 1919 zde byla zřízena česká menšinová škola. Navštěvovalo ji 110 českých dětí a jejím řízením byl pověřen Bohumil HONSA. První čtyři roky se vyučovalo v přízemí budovy bývalého chudobince na kraji Vítkovské ulice. Podmínky pro vyučování byly nevyhovující. V učebnách bylo málo světla a vlhké stěny. Ten dům dodnes stojí (č. 289), avšak po úpravách vypadá dnes zcela jinak. Díky neúnavné snaze p. říd. Honsy o zřízení nové, modernější a důstojnější školní budovy byla v roce 1923 postavena zbrusu nová škola v dnešní Revoluční ulici. Dodnes musíme obdivovat ten krátký termín, v něm byla stavba provedena: pouhých šest měsíců ! 1. května 1923 byl slavnostně položen základní kámen, 18. listopadu byla celá stavba dokončena. Podle starých statistik žilo v roce 1921 celkem 406 obyvatel české národnosti. I přes malý počet se čeští obyvatelé v období první republiky společensky dělili na dvě skupiny. Dělníci místních textilních továren se scházeli v DTJ (Dělnická tělovýchovná jednota), úředníci, učitelé a členové finanční stráže byli aktivní v místním Sokole. Rudolf Loudát, popravený v roce 1944 v Drážďanech, byl ve 30. letech starostou DTJ. Česká menšina měla také svůj ochotnický spolek, pořádaly se výlety a zájezdy. Starší děti dojížděly do české měšťanky do Hrádku nad Nisou. V Chrastavě byla měšťanská škola (dnes vyšší stupeň ZŠ, tj. 6.–9. ročník) zřízena 1. září 1938. To bylo bohužel již příliš pozdě. Začínající školní rok byl ještě v témž měsíci ukončen, děti se s rodiči odhlašovaly a stěhovaly do různých míst ve vnitrozemí. Odešel také řídící učitel Bohumil Honsa, a to na Mladoboleslavsko. Učil v Josefodole, pak byl zatčen a celou válku strávil nejprve ve věznici v Ulmu, později v koncentračním táboře Buchenwald.
Naše občany jistě mrzí, že kdykoliv se v televizi hovořilo o Chrastavě, bylo to pokaždé většinou v negativním smyslu (tragická událost ve VÚDM, problémy v Kováku). V sobotu 25. listopadu (ve 22.05) a v neděli 26. listopadu v 10.00 hod. vysílala ČT 2 hodinový program o Lužických Srbech. To se nestává příliš často a samo o sobě je to jev nesporně velmi kladný. Část tohoto pořadu se natáčela u nás v Chrastavě. Již v září navštívil ředitel pražského divadla Ypsilon Jan SCHMID chrastavské městské muzeum, aby požádal PhDr. Frant. Vydru o spolupráci při navázání kontaktů s předními lužickosrbskými kulturními pracovníky, kteří by v chystaném programu mohli vystoupit. Termín jednodenního zájezdu televizního štábu do Lužice byl předem pevně stanoven: 1. listopad 2006. Nebylo snadné na dálku dojednat se sedmi lužickosrbskými účastníky natáčení přesný harmonogram, který nakonec”klapl” na sto procent. Mikrobus ČT a potřebná aparatura byly totiž k dispozici pouze pro tento jeden den. Natáčení začalo již den předtím, tedy 31. října. Jan Schmid a Jan Lukeš, autoři pořadu “Třistatřicettři”, začali natáčet na Frýdlantsku na tzv. Hlaváčově tvrzi ze 14. století. Houslový virtuos opustil ruch velkoměsta a začal hospodařit na statku. Tedy něco opravdu výjimečného. Jezdí s traktorem, oře, pěstuje stádo koz a vyrábí sýr. Jaký to má vztah k Lužickým Srbům ? Existují doklady o tom, že slovanský kmen Milčanů měl kdysi svá sídla i na Frýdlantsku. Milčané byli vlastně dávní předkové dnešních Lužických Srbů. Také Chrastava byla založena Milčany a v našem městském muzeu je velká část expozice věnována Lužickým Srbům. V Chrastavě se natáčelo pouze v budově muzea, a to večer, při umělém světle. Na otázky autorů pořadu odpovídal PhDr. František VYDRA, který letos vydal vlastním nákladem dvě publikace s lužickosrbskou tématikou. Byl to česko-hornolužický slovník a kniha “Lužice – má láska”. (Obě je možno zakoupit v městském infocentru za 60,-Kč.) Ve středu
1. listopadu se vydal mikrobus s osmi lidmi přes Žitavu a Löbau do Budyšína. Natáčelo se přímo v tzv. Srbském domě na Poštovním náměstí. (Letos uplynulo 50 let od doby, kdy byla tato mohutná budova, vystavěná obětavou prací nadšených lužickosrbských brigádníků, dána do provozu.) Předseda Domowiny Jan NUK, pracovnice jazykového centra WITAJ Božena PAWLIKEC, která studovala v Praze češtinu a hovoří výborně česky, a redaktorka kulturního měsíčníku “Rozhlad” Jěwa-Marja ČORNAKEC stáli před kamerou v místnosti, kde byla instalována výstava k výročí Srbského domu. (Mezi exponáty bylo i kolečko plné oklepaných cihel a “bagančata”, jaká tehdy brigádníci nosili.) Dalším účastníkem programu byl dlouholetý redaktor dětského časopisu “Płomjo” Beno BUDAR. Je současně také básníkem a před necelým rokem vydal vzpomínkovou knihu ”Tež ja mějach zbožo” (Také já jsem měl štěstí). Jsou v ní shromážděny osudy čtyřiceti lužickosrbských vojáků, kteří museli za 2. světové války bojovat v uniformách nenáviděného wehrmachtu. Na dotazy p. Schmida a Lukeše odpovídal také šéfredaktor hornolužického deníku “Serbske Nowiny”, básník a současně předseda Svazu lužickosrbských umělců Benedikt DYRLICH. Rozhovor s nimi probíhal v prostředí restaurace “Bjesada” v přízemí Srbského domu. Ve vestibulu budovy byl připraven dudák Tomasz NAWKA, ředitel Srbského muzea v Budyšíně. Pochází z rozvětveného rodu Nawků, z něhož vzešlo během pěti generací mnoho významných vlasteneckých intelektuálů, tj. spisovatelů, kněží, lékařů atd. Po obědě jsme jeli z Budyšína do vesnice Radwor/ Radibor, abychom se tam setkali s místním sympatickým farářem Sćěpanem DELANEM. Hovoří dobře česky, protože jezdí často do Čech i na Moravu. Na stěně jeho pracovny na faře visí olejomalba Aloise Andrického, který se ve vesnici Radwor narodil a má být v nejbližší době prohlášen papežem za svatého. Po návratu z Lužice pak pánové Schmid a Lukeš natáčeli ještě rozhovory s několika českými přáteli Lužických Srbů, a to prof. Jiřím Mudrou, prof. Leošem Šatavou, dr. Petrem Kaletou a jinými. Nejcennějším příspěvkem byly nesporně poznatky prof. Leoše Šatavy, který v Budyšíně s celou svou rodinou v letech 1995–2000 žil a pracoval jako odborník na národnostní menšiny. Jak celý tento program hodnotit? Natočeno bylo mnohem víc, než by se do hodinového programu vešlo, a tak bylo nutno provést sestřih. To je jistě nezbytné. Ale do té hodiny bylo začleněno naopak i leccos, co se tématu přímo netýkalo... Já sám jsem měl z celého pořadu smíšený dojem. Snad nejlépe vyjádřil své pocity můj přítel, který celý pořad natáčel na videokazetu, kterou jsme odeslali do Budyšína: “ Ti představitelé Lužických Srbů byli zřejmě solidní lidé, ale pokud jde o ty dva české moderátory, měl jsem dojem, že jednali dost povrchně, že je celá ta problematika příliš do hloubky nezajímala. Jak by ne, vždyť budou příští měsíc natáčet zase jiný program na úplně jiné téma...”
