Mětský úřad Chrastava
náměstí 1. máje 1
463 31 Chrastava
MěstoChrastava
Bulletin č. 146 – únor 2007
Jméno Marka Řeháčka je naší veřejnosti dostatečně známo. Má na svém kontě již přes dvacet publikaci z oblasti regionální historie. Na začátku ledna vyšla jeho nejnovější kniha s názvem “Chata na temeni děda Ještěda”. Byla správně načasována, neboť v tomto roce vzpomínáme
100. výročí otevření napůl kamenné a napůl dřevěné turistické chaty na vrcholu Ještědu. Nová publikace má 102 stran a je bohatě ilustrována dobovými pohlednicemi a jinými fotografiemi z různých dob. Jsou černobílé i kolorované. Autor nashromáždil množství zajímavých údajů o původu názvu hory, o prvních dřevěných stavbách na vrcholu Ještědu, o přírodních zajímavostech, ale také o sportovní činnosti (sáňkařská dráha), o vybudování mohutné stavby v letech 1905-07. Nechybí tu ani zmínka o tom, že v období nacismu byl vedle chaty umístěn velký hákový kříž. Jsou tam fakta o budování lanovky ve 30. letech minulého století. Dočteme se také o okolnostech zhoubného požáru koncem ledna 1963 a o vybudování té dnešní, zdaleka viditelné věže ve tvaru rotačního hyperboloidu, který připomíná fantastické stavby ve sci-fi románech. Počáteční námitky proti příliš modernímu vzhledu 91 metrů vysoké věže již dávno umlkly a dnes si Ještěd bez tohoto jedinečného výtvoru Ing. arch. Karla Hubáčka nedovedeme ani představit. Tuto zajímavou publikaci vydala redakce Kalendáře Liberecka v nákladu 6000 výtisků. Prodává se za 220,--Kč.
PhDr. František Vydra
I když letos neslavíme žádné "kulaté" výročí malíře Josefa Führicha, připomeňme si několik údajů ze života tohoto slavného umělce. Narodil se 9. února 1800 v Chrastavě. Jeho rodný dům v ulici Víta Nejedlého je dnes pobočkou městského muzea. Pocházel z poměrně chudé rodiny z dvanácti dětí. To nebylo tehdy nic mimořádného, nepřekvapuje ani to, že se dospělosti dožily pouze dvě děti – on a jeho mladší sestra Marie. Dětství prožíval stejně jako jeho vrstevníci, jen s tím rozdílem, že již od pěti let udivoval dospělé svým výtvarným nadáním. Chodil pravidelně do kostela (to bylo tehdy naprostou samozřejmostí), dokonce zpíval na kůru. Každým rokem pomáhal svému otci Wenzelovi malovat a vystřihovat stovky betlémových figurek, které pak chodili spolu prodávat po celém okolí. Aby mohl jít studovat na uměleckou školu, k tomu neměl otec dost peněz. Když uviděl jeho kresby majitel grabštejnského panství, hrabě Kristián Kryštof Clam-Gallas, slíbil, že bude veškerá jeho studia platit on. A svůj slib splnil. Aby měl student i daleko od domova dobré rodinné zázemí, přestěhovali se na několik let oba rodiče, sestra i babička do Prahy. Josef studoval na pražské malířské akademii a potom následovaly ještě dva roky studia v rakouské metropoli – ve Vídni. Patřil k nejlepším a nejpilnějším studentům, proto mu byl umožněn ještě dvouletý pobyt v Itálii. Pro mladého umělce to byla jedinečná příležitost, jak poznat originály světoznámých italských malířů, např. Tiziana, da Vinciho, Michelangela, Raffaela a dalších. V Římě se setkal s bavorským králem Ludvíkem II, který jej zval po skončení studií do Mnichova. Führich tehdy tohoto pozvání nevyužil. Velký dojem na něho udělalo setkání s maďarským dobrodruhem Beňovským. Měli naprosto odlišné povahy, a právě proto klidný Führich byl přímo okouzlen neuvěřitelnými dobrodružstvími maďarského světoběžníka. Během dvouletého pobytu ve slunné Itálii poslal rodičům a sestře celkem 31 dlouhých dopisů, v nichž velmi podrobně popisuje italskou přírodu, zvyky, jídla a různé události, jichž se stal svědkem. Více než 35 let působil potom na vídeňské umělecké akademii jako profesor historické malby. Byl od dětství velmi zbožný, a tak není divu, že většina jeho obrazů má náboženský motiv. Stal se přední postavou skupiny umělců – nazarénů. Vytvořil téměř tisíc oltářních obrazů. Zbytek jeho tvorby jsou obrazy s historickými náměty. V roce 1861 byl samotným rakouským císařem Františkem Josefem I povýšen do šlechtického stavu (rytíř). V bouřlivém roce 1848 byla vídeňská akademie na mnoho týdnů uzavřena. Führich se s manželkou Bertou, roz. Kratzmannovou, a synem Lukášem přestěhoval do severních Čech, a to do Krásné Lípy, kde žil jeho švagr. Malířův syn Lukáš se nestal po otcově vzoru umělcem, ale právníkem. V roce 1876 Josef Führich ve Vídni zemřel, o dva roky později než jeho manželka. Jeho hrob nalezneme ve vídeňské čtvrti Grinzing.
Loni, v roce 2006, uplynulo již 90 let od úmrtí rakouského císaře Františka Josefa I Češi, kteří nemají příliš mnoho úcty ke korunovaným monarchům, mu říkali "Franta Procházka". Když byl na trůně 60 let, po celé tehdejší monarchii se stavěly na počest tohoto jubilea různé pomníky a vysazovaly se památné stromy. Z té doby – tedy z roku 1908 – pochází také obraz tohoto císaře v našem městě.
Že nevíte, kde je?
V našem pseudogotickém kostele sv. Vavřince jsou krásná malovaná okna, tzv. vitráže. Nad oltářem je rovněž vysoké, bohatě zdobené okno s biblickými výjevy a v dolní části je umístěn portrét rakouského císaře a letopočtem 1908. Okno s císařovým portrétem dali tehdy vyrobit místní boháči, majitelé textilních továren. Až se zase někdy dostanete do kostela – třeba na koncert – povšimněte si této vitráže.
PhDr. František Vydra
Jistě že i vy znáte lidi, kteří nikdy nikam nejdou, nenavštíví žádnou kulturní událost, ale jaksi na omluvu svého nezájmu a své lenosti tvrdí, že se v našem malém městě stejně nic neděje. V prostorách našeho městského muzea je místnost, kterou hrdě nazýváme" výstavní síň ". Loni jsme vzpomínali na to, že uplynulo již deset let od zpřístupnění našeho muzea veřejnosti. Vzniklo díky členům Společnosti přátel historie města Chrastavy. Ti během několika let nashromáždili dostatek zajímavých exponátů, aby mohlo být v červnu 1996, v době konání 1. ročníku "Chrastavských slavností", otevřeno. Představte si, že za těch deset let bylo v muzeu uspořádáno neuvěřitelných 78 (slovy: sedmdesát osm!) různých výstav. Není na škodu si alespoň připomenout jejich názvy:
Každou výstavu zhlédlo poměrně mnoho návštěvníků, a to tři sta až šest set padesát. Mezi nimi bývají také třídy žáků základní školy. Pro ně však kromě prohlídky výstavy připravujeme i zajímavý program se soutěžemi a videoprogramem. Je skutečně škoda, že si na návštěvu našich výstav neudělají trochu času i ti, kterým se zdá, že se u nás nic neděje.
PhDr. František Vydra
Vážení čtenáři Chrastavských listů. Téma lidové a maloměstské architektury je pro dnešního přetechnizovaného člověka něčím velmi málo atraktivním. Člověk se pomalu stává jakýmsi průtokovým ohřívačem peněz, spotřebního zboží, všemožných vztahů a atrakcí. Ano, z nudy vyhledáváme adrenalin a jiné vzrušení a nejsme schopni postřehnout přirozenou chuť věcí a života. Architektura však skýtá netušené rozměry a dobrodružství. Je to hlavně tím, že stejně jako hudba, malířství či poezie je i architektura uměleckým oborem. A jako taková se může projevovat v mnohých formách. Není náhoda, že na vás z výloh knihkupectví křičí hromady bestsellerů bez jakékoli vnitřní myšlenky, stejné je to s filmem, malířstvím a bohužel i s architekturou. Současný člověk miluje kýč. A proč? Protože sám je povrchní - kýčovitý! Mezi těmito hromadami braku nacházíme i kvalitu, která potvrzuje pravidlo. Je faktem, že je od nepaměti pravdou, že kvalita umění je obrazem společnosti. Tato kvalita však zůstává opomíjena, jelikož výrobce neuživí. Naopak produkce všemožných kýčů uživí mnohé. Možná se vám zdá, že takovéto myšlenky s lidovou architekturou nesouvisí, ale opak je pravdou. Ještě před sto lety byl poměr mezi kvalitou a kýčem opačný. Rozdíl byl pouze v tom, že mnozí řemeslníci, kteří se na realizaci tehdejší architektury podíleli, ani netušili, že jsou umělci. Zadíváme-li se dnes na některou chudou sakrální stavbu – kostel, zvonici nebo hrázděný dům, musíme kapitulovat nikoli před okázalostí, ale hlavně před neuvěřitelnou vyvážeností proporcí a dynamikou projevu. Mnohé z budov, které přežily poválečnou genocidu lidové architektury, nás usvědčují z nabubřelosti právě svou pokorou. Opisovat zde vývojovou linii lidové architektury není bohužel možné, vyžadovalo by to totiž velmi obsáhlé pojednání. Můžeme si však říci něco více o smyslu lidových staveb a o jejich dopadu na dnešní dobu. Předně, záchrana historicky cenných budov by měla být předmětem nás všech, nikoli pouze památkářů. Uvědomit si, že ty pokroucené dřevěné domy mají pro nás obrovskou cenu, je však problém nejen pro tzv. "obyčejného člověka ", ale i pro stavební úřady a představitele obcí a měst. Přitom úcta k historickému dědictví v nás latentně je, a to dokonce dost silná. Uvedu dva příklady: Přijede-li k nám na návštěvu rodina z ciziny, pak nejspíš většina z nás vezme auto a vypravíme se do Prahy. Hostům pak ukážeme orloj, Karlův most, Hradčany atd.. Nebo by někdo z vás návštěvu zavedl např. na sídliště Jižní město nebo do Temelína? A ještě jinak. Posíláte-li příbuzným pohlednici, co na ní je vyfoceno? Kostel, fara, náměstí s historickými domy. Úcta k tradici v nás někde je, víme, čím se můžeme chlubit a čím naopak. Bohužel v praxi se pak chováme úplně jinak. Uctíváme katalogové domy německé provenience, boříme, stavíme šestiboké nádory k domům bez myšlenky. V uměleckém oboru zvaném architektura totiž může tvořit každý – i amatér... Chrastava si přitom zasluhuje mnohem větší péči a pozornost. Ještě stále zde přežívají krásné středověké uličky, urbanismus zůstává na mnohých místech neporušen. Nikoli však zásluhou osvícenosti úředníků, ale jaksi náhodou. Je na místě vytvořit pracovní skupinu, která by celou situaci zmapovala, pasportizovala zachranitelné a hodnotné objekty, a společně s vedením města by vznikl projekt záchrany těchto lokalit. V opačném případě nám působením úředníků a vlivem nevědomosti majitelů nemovitostí tyto lokality zaniknou. Samozřejmostí musí být osvěta v této oblasti a vznik fondů, financujících takovouto činnost. Tíha nákladů nemůže být pouze na majitelích nemovitostí. Z dlouhodobého hlediska se takováto investice rozhodně vyplatí. Vážení přátelé, v našem regionu bylo od války zlikvidováno 80% historicky cenných lidových staveb nedozírné hodnoty. Často i s vybavením, nábytkem atd. Snažme se získat si úctu k těm několika posledním mohykánům, kteří přežili. To co je tradiční, bude tradiční i zítra a naopak, to, co je dnes moderní, je zítra nemoderní a často i trapné. Podaří-li se nám zastavit přežívající destruktivní trend již dnes, tak zítra nám naše děti poděkují
M. Uškrt, restaurátor roubených a hrázděných staveb
Již neuvěřitelných patnáct let stojí v parku před školou za kostelem obnovený pomník nejvýznamnějšího chrastavského rodáka. Na žulovém podstavci je umístěna nadživotní bronzová busta slavného malíře, kterou vytvořil vídeňský sochař prof. Karl Kundmann. Pomník byl původně odhalen 7. srpna 1898. Když byla v roce 1885 uspořádána velká výstava Führichových obrazů, výtěžek se stal základem pro finanční fond na zhotovení pomníku. Velkou sumou přispěl tehdy také hrabě Franz Clam-Gallas, poslední mužský potomek rodu Clam-Gallasů, který zemřel v roce 1930. Po roce 1945 čeští přistěhovalci z vnitrozemí Führichovu bustu odstranili. Nebyla naštěstí poškozena a byla celá desetiletí uschována v depozitáři městské knihovny. Na místě bývalého Führichova pomníku byla v roce 1961 umístěna (betonová) socha novináře a spisovatele Julia Fučíka (1903–1943), který se stal symbolem českého protifašistického odboje. Teprve v květnu roku 1992 – tři roky po "sametové" revoluci – byla původní busta velkého malíře umístěna zpět na své původní místo. Při té příležitosti navštívili Chrastavu také žijící Führichovi potomci z Německa, Rakouska a Švýcarska.
