Menu

Podatelna

​    482 363 811

Informace o akcích     

​​  485 143 161

Město Chrastava
MěstoChrastava

1945: osvobození Chrastavy

1945: osvobození Chrastavy

Co víme o osvobození Chrastavy v roce 1945?

Uplynulo šedesát let... Pamětníci vyprávějí, že již dlouho před 8. květnem bylo zdálky slyšet kanonádu, která se zvolna blížila. Už v lednu roku 1945 byli místní němečtí obyvatelé svědky toho, jak z východu jedou na západ stovky koňských povozů s nejnutnějším nábytkem a šatstvem. Je nutno přiznat, že se o tuto kolonu utečenců z Východního Pruska, kteří prchali před blížící se frontou, dobře starali. Bylo připraveno teplé jídlo, když dorazili do našeho města. zvláštní péče byla věnována ženám s dětmi.

O blížící se Rudé armádě se mezi Němci vyprávěly neuvěřitelné zkazky. Prý jsou sovětští vojáci suroví, kradou lidem hodinky a jízdní kola. Ruský voják, který prošel celou frontou a viděl na vlastní oči zvěrstva, způsobená na Ukrajině či v Polsku “civilizovanými” příslušníky čisté rasy, nemohl být přece anděl...

Za celou dobu války nebyla Chrastava ani jednou bombardována. Výroba válečného materiálu v závodě Spreewerke (pozdější Totex, pak Elitex) mohla tedy nerušeně pokračovat až do posledního dne války. V této chrastavské zbrojovce pracovalo (nuceně!) přes 3000 mužů i žen z okupovaných evropských zemí. Když se 8. května otevřely brány několika pracovních táborů ( na Hůrce, za Elitexem, na kraji Bílého Kostela), neumíme si dnes asi představit, co to znamenalo pro ty, kteří byli konečně puštěni na svobodu.

Směrem od Vítkova přijely a přišly 9. května asi ve 14.30 hod. do Chrastavy sovětské vojenské jednotky. Také od Bílého Kostela dorazily početné skupiny Rusů. Všichni tito vojáci patřili k 52. armádě generála Korotějeva. Velitelem jednotky, která se na několik dní zastavila v Chrastavě, aby zde – za pomoci německých antifašistů – zavedla pořádek a nedovolila uprchnout těm, kteří byli nejzarytějšími propagátory Hitlerovy ideologie, byl major Ivan Vasiljevič Bělinskij. Bylo mu tehdy pouhých 23 let. ( V květnu roku 1960 přijel do Karlových Varů na léčení. Byl tehdy pozván do Chrastavy a místní lidé se s ním setkali na několika besedách. Hovořil i ve školách se žáky. V té době, patnáct let po skončení druhé světové války, byl v dalekém Kazachstánu ve městě Karaganda redaktorem okresních novin.)

I do Chrastavy tehdy přišli odkudsi z vnitrozemí (často se hovořilo o Praze a Kladnu) příslušníci tzv. Revolučních gard, kteří tu dokazovali svou odvahu a své vlastenectví šikanováním německých civilistů. Vyhrožovali zdejším českým starousedlíkům, že mluví se svými sousedy německy, a nechápali, že právě tito lidé měli za války – v těch nejtěžších dobách – možnost prověřit lidské vlastnosti svých německých spoluobčanů a poznali, že opravdu “není Němec jako Němec”. Obyčejní lidé brzy prokoukli tu přehnanou revolučnost těch, kteří byli během války někde zalezlí, a teprve když bylo po všem, natáhli si na rukáv červenou pásku s písmeny RG, což bylo vtipně dešifrováno jako “rabovací gardy”.

Nebylo snadné přeorientovat zbrojní výrobu na mírovou. Ještě před koncem roku 1945 již pracovalo několik místních továren. Zatímco většina německých obyvatel musela své město opustit (ve Stráži nad Nisou byl velký sběrný tábor), přicházeli ze všech konců republiky do neznámého severočeského městečka Chrastavy čeští obyvatelé, nemálo jich přišlo i ze Slovenska. Nešlo to však příliš rychle... A tak na začátku 60. let vojenská demoliční jednotka srovnala se zemí desítky domů a hospodářských stavení, které nebyly českými obyvateli osídleny a postupně chátraly.

Těch, kteří pamatují ty první poválečné roky, nezadržitelně ubývá. V té době se jistě udělalo mnoho přehmatů a život byl v lecčem jednodušší. Auto měl jen málokdo, ani rádio nebylo zdaleka v každé rodině. Televize byla hudbou budoucnosti. Pracovalo se i v sobotu, v neděli se často chodívalo na bezplatné brigády. Ale v jedné věci se ta doba lišila od té dnešní: v každé vesnici byla kapela, leckde i dvě, pořádaly se taneční zábavy a plesy, hrálo se ochotnické divadlo. Snad leckdo dnes nad tím ohrne opovržlivě nos, že prý to nemělo patřičnou úroveň. Snad... Lidé však měli k sobě blíž a především tu byla nesmírná radost z právě ukončené války a z toho několikaletého válečného půstu, kdy se tancovat nesmělo, neboť fašisté umírali u Stalingradu i na jiných frontách.

Na závěr si však položme otázku: Udělalo se za těch šest desetiletí poválečného vývoje dost nebo málo? Nemám na mysli všelijaké politické zvraty, ale to, nakolik se toto město stalo naším domovem se vším všudy. Odpovídá dnešní vzhled našich domů té dlouhé době mírového budování? Namítnete, že nebyl stavební materiál atd. Dnes ho je víc než dost, a přece...Máme štěstí. V květnu, v měsíci oslav, je lecjaký nepořádek zakryt svěží zelení, a tak jistě nabudeme uprostřed kvetoucích stromů dojmu, že je ta naše Chrastava docela pěkné šestitisícové městečko. Také sníh v zimních měsících leccos schová. Ale co v tom zbytku roku ???

ydr

Datum vložení: 31. 12. 2005 8:06
Datum poslední aktualizace: 8. 9. 2022 8:09

O městě